Pohádkové "hraní si" - pohádka:Stránky loutkového divadla MAMINY Jaroměř

Pohádkové "hraní si" - pohádka

POHÁDKOVÉ "HRANÍ SI" 4

Dnes s knížkou A. A. Milna MEDVÍDEK PÚ

 

Než dospěl potok až na okraj Lesa, zmohutněl, takže už z něho byla skoro řeka, a když tak zmohutněl, už neběžel, neskákal a nebublal, jako když byl menší, ale plynul pomaleji. Věděl už, kam spěje, a říkal si: „Není naspěch. Však se tam jednou dostanu.“

Zvenčí vedla do Lesa široká cesta, skoro jako silnice, ale než vběhla do Lesa, musela překročit tuto říčku. Tam, kde ji přetínala, byl dřevěný most, skoro tak široký jako cesta, s dřevěným zábradlím po obou stranách.

Jednoho dne, když šel Pú k tomuto mostu, skládal písničku o borových šiškách, protože jich tu všude plno leželo a jemu bylo do zpěvu. Zdvihl jednu šišku a řekl si: „Tohle je velmi hezká šiška a něco by se s ní mělo rýmovat.“ Ale nemohl na nic připadnout. A pak mu najednou napadlo:

V lese borovém

leží samé šišky.

Je jich plná zem,

jak padají z výšky.

 

Právě došel na most; a protože nekoukal na cestu, zakopl o něco a šiška mu vyskočila z pracky do řeky.

„To je k zlosti,“ řekl Pú, když plula pomalu pod most, a šel si pro jinou šišku, aby mu nechyběla do rýmu. Ale pak mu napadlo, že se radši jen bude dívat na řeku, protože bylo tak poklidno, a tak si lehl a díval se, jak řeka pod ním pomalu plyne … a najednou tam plula taky jeho šiška.

„To je divné,“ řekl Pú. „Upustil jsem ji na druhé straně, a vyplula na téhle straně!“ Rád bych věděl, jestli to půjde ještě jednou?“ A odběhl si pro šišky.

Zase to šlo. A ještě. Upustil dvě šišky najednou a nahnul se přes most, aby viděl, která vypluje dřív; a jedna plula napřed, ale protože byly stejné, nevěděl, jestli je to ta, které přál, aby vyhrála, či ta druhá. Příště tedy hodil jednu velikou a jednu malou, a velká plula první, jak si to taky předem řekl, a malá za ní, což si taky předem řekl, takže vyhrál dvakrát. A než šel k svačině, vyhrál třiašedesátkrát a prohrál osmadvacetkrát.

A tak vznikla hra zvaná Medvědí proutky, kterou Pú vynašel a hrával se svými přátel na pokraji Lesa. Hráli ji s proutky, a ne s šiškami, protože proutky se daly snáze rozlišit.

Jednou spolu hráli Pú a Prasátko a Králíček a Klokánek Medvědí proutky. Vhodili vždycky proutky do vody, když Králíček řekl: „Teď!“, a pak utíkali na druhou stranu mostu a nakláněli se přes okraj, aby viděli, čí proutek vypluje nejdřív. Ale trvalo to dlouho, než připluly, řeka byla toho dne líná, jako by jí na tom ani nezáleželo, jestli se vůbec někam dostane.

„Už vidím svůj!“ zvolal Klokánek. „Ne, nevidím, je to něco jiného. Vidíš svůj, Prasátko? Myslel jsem, že vidím svůj, ale neviděl jsem. Tady je. Ne, to není on. Vidíš svůj, Pú?“

„Ne,“ řekl Pú.

„Můj se asi zachytil,“ řekl Klokánek. „Králíčku, můj proutek se zachytil. Zachytil se tvůj taky, Prasátko?“

„Trvá to vždycky déle, než si myslíš,“ řekl Králíček.

„Jak dlouho si myslíš, že jim to potrvá?“ zeptal se Klokánek.

„Už vidím tvůj, Prasátko,“ řekl najednou Pú.

„Můj je takový šedivý,“ řeklo Prasátko a netroufalo si nahnout se víc, aby nespadlo do vody.

„Ano, takový vidím. Pluje ke mně.“

Králíček se nahnul víc než jindy, aby spatřil svůj proutek, a Klokánek se vrtěl sem tam a volal:

„Poplav, proutku! Proutku, proutku, proutku!“ a Prasátko bylo rozjařené, že jen jeho proutek je vidět, což znamenalo, že vyhrává.

„Už pluje!“ řekl Pú.

„Víš jistě, že je to můj?“ pištělo Prasátko rozčileně.

„Ano, protože je šedý. Velký šedý. Tady je! Hodně – veliký – šedý. Ale ne, není to on, to je …

 

A dál už je to na vás.


návštěvníků stránky
celkem93 218
tento týden46
dnes46