Pohádkové jednohubky:Stránky loutkového divadla MAMINY Jaroměř

Pohádkové jednohubky

Plši a Pavlínka

 

Po polní pěšině přichází Pavlínka Pažoutová. Pozor! Před Pavlínkou přebíhá pěšinu pavouk. Pavlínka pavouka pozoruje. Páni! Proč pavouk pochoduje po pěšině pozpátku? Pozoruhodné.

Pavouk přecupitá příkop, Pavlínka pokračuje podél pastviny.Potichu prozpěvuje. Pro potěšení. Pam pam padam pam … Pak proletí pastvinou písknutí. Pavlínka polkne. Přestane prozpěvovat. Přehlédne pastvinu, pole, palouk … Podívejme! Po poli poskakuje početná parta plchů.

„Podivné potvůrky,“ pronáší Pavlínka.

Plši panáčkují.

„Poklona, princezno,“ praví první plch. „Přijmete pozvání? Pořádáme posvícení.“

„Princezna? Plší posvícení?“ Pavlínka překvapeně přemítá.

„Připravujeme pohoštění,“ prozrazuje pátý plch. „Pšeničné piškoty, pálivé papričky, pampeliškové pivo…“

Pavlínka přikývne. „Půjdu.“

„Prima!“ Plši potěšeně plácají pacičkami.

Pavlínka přelézá příkop, přijímá plší přivítání. Poskakuj ípo poli pohromadě. Patnáctý plch poskakuje pozpátku.

„Proč?“ přemýšlí podmračeně Pavlínka.

„Pitomec,“ prohodí první plch. „Pozřel příliš pálivých papriček.“

„Pavouk … přijal pozvání?“ připadne Pavlínce.

 „Přijal,“ potvrzují překotně plši. „Pil pivo. Přemíru piva.“

Pavlínka přestane poskakovat. Po papričkách pozpátku, po pivu pozpátku … Podivné plší pohoštění.

„Promiňte,“ požádá. „Půjdu pryč.“

Plši Pavlínku posmutněle pozorují. „Pročpak, proč?“

„Protože přijede princ,“ plácne Pavlínka. „Parníkem. Přes Pacifik.“

„Pochopitelně,“ přitakají plši. První plch přešlapuje …„Pusu, prosím,“ požádá posléze.

Pavlínka poklekne. Pohladí plcha, políbí plcha …. Prvního, pátého, patnáctého …

Plši potěšeně povykují. Pak pádí polem pryč.

Přichází poledne. Přináší překrásné počasí.

Pavlínka Pažoutová poskakuje po pěšině podél palouku.

 

Přidáte pokračování?

 

Jitka Hodrová:

Propána, Pepík peláší po poli. Proč pelášíš Pepíku? prohlásí Pavlínka. Protože proto. Potřebuju prozkoumat pumpu pana Pavláska, potřebuje pomoct. Prý pach pumpy před Pavláskovic pavlačí připomíná pukavčí přizrak. Pojď, potřebuju průzkumníka, promiň průzkumnici. Půjdeš? Párada, půjdu, prohlásila potěšeně Pavlínka. Paráda, pospěšme, prohlásil Pepík



Čmelák a beruška

 

Sešli se na bodláku.

Čmelák sosal lahodný nektar z fialového květu, beruška zobala mšice ze spodní strany listu.

Když čmelák vytáhl sosáček a blaženě si pohladil bříško, pohlédl na berušku. Postupovala pozvolna, rozvážně, připadala mu neuvěřitelně pomalá.

„Takhle toho moc nestihneš,“ řekl čmelák.

Beruška důkladně rozžvýkala nejbližší mšici, pak teprve odpověděla: „Kdo ví. Možná toho stihnu víc než ty.“

„Cha!“ Čmeláka to vážně pobavilo. „Víc než já? Nesmysl!“

Beruška nic. Pozvolna, rozvážně a důsledně zobala další mšice.

„Vyzkoušíme to!“ navrhl čmelák. „Třikrát kolem palouku a pak na vršek tamté divizny. Jsi menší, dám ti náskok.“

Beruška se podívala na diviznu.

„Tak jo,“ souhlasila. A letěla napřed.

Po chvíli spatřila na kraji palouku něžné kvítky heřmánku. A rozhodla se, že se u nich na chvíli zastaví, měla heřmánek moc ráda.

Než se vrátila na vytyčenou trasu, prohnal se kolem čmelák, oči upřené před sebe, beruška nikde.

„Hmmm, letí rychle,“ pomyslel si čmelák a přidal.

Po chvíli uviděla beruška trs lopuchů. A rozhodla se, že si v jejich stínu na chvíli odpočine.

Než se vrátila na trasu, prohnal se kolem opět čmelák, oči upřené před sebe, beruška stále nikde.

„Páni! Fakt čiperná beruška,“ zasípal čmelák a opět přidal.

Po chvíli zahlédla beruška dole pod sebou kaluž vody. Třpytilo se v ní slunce. A beruška se rozhodla, že se na tu nádheru poletí podívat zblízka.

Než se vrátila, přehnal se nad ní čmelák, oči upřené před sebe, sotva funěl, už ani nemluvil.

Konečně se sešli na divizně.

„Jsem nejlepší,“ pravil spokojeně čmelák. „Dal jsem ti náskok, třikrát jsem obletěl palouk a ještě jsem tu byl první.“

„A já jsem cestou pohladila heřmánek, odpočinula si vestínu lopuchu a pozorovala slunce, jak se koupe v louži …“ odvětila beruška. „Jsi první, čmeláku. Ale sotva popadáš dech. A přestože jsi letěl kolem palouku třikrát, minul jsi spoustu úžasných věcí, spoustu zázraků. Vážně si myslíš, že tohle je to nejlepší?“

Pak roztáhla krovky a vrátila se k bodláku, aby dozobala ty mšice.

A čmelák se za ní díval. Dlouho se za ní díval. Možná právě potkal zázrak. Kdo ví?  


Malý a velký pes

 

Byli dva a šli podél plotu.

Jeden byl malý, měl baculaté tělo posazené na krátkých nožičkách, věčně urousanou huňatou srst, dlouhé uši mu neposlušně plandaly kolem hlavy a vzadu ho zdobil špičatý ocásek, kterým neustále radostně vrtěl.

Ten druhý byl velký. Měl štíhlé a pružné tělo, vysoké nohy, uši vzorně napřímené, elegantní ocásek, protáhlý čumák a bystrý pohled, kterému nikdy nic neušlo. Teď například mu neušlo, že na popelnici u branky leží kocour. A že tomu kocourovi svítí nad růžovým čumáčkem smaragdově zelené oči a těmi je pozoruje.

„Hele, kocour,“ pomyslel si malý pes a radostně vyplázl jazyk. „Jestlipak už dneska snídal? A copak měl asi k snídani? Myš, nebo spíš misku mléka? Já bych si dal kost. Nebo buřta. Nebo obojí.“

„Hele, kocour,“ pomyslel si velký pes. „Jistě mě obdivuje. Moje štíhlé nohy. A svalnaté tělo. A  inteligentní pohled. A vůbec celého mě obdivuje, protože jsem krásný a mohu se procházet, kudy chci, a nemusím ležet na popelnici jako odhozená rohožka.“

„A hele,“ pomyslel si kos, který poskakoval po plotě. „Psi a kocour na jednom místě, to bude asi mela, na to si počkám!“

 „Hele, psi,“ pomyslel si kocour. „Ti tu zrovna chyběli. Teď, když si nepřeju nic jiného, než si na  chvíli natáhnout tlapy a nedělat nic, vůbec nic. Tak přestaňte civět, pánové, a račte pokračovat v cestě, a hlavně neštěkat. Protože štěkání je ten nejohavnější zvuk, který znám.“

 „U řeky rozkvetly bodláky,“ pomyslel si konečně i motýl, který zrovna letěl kolem. „Musím sebou hodit, aby mi je neobsadily včely.“

Všimněte si. Pět postav se nám tu sešlo a ani dvě z nich si nemyslí to samé. A co byste si tak pomysleli vy?

návštěvníků stránky
celkem82 277
tento týden168
dnes27