POHÁDKA OD ŘEKY LABE:Stránky loutkového divadla MAMINY Jaroměř

Oznameuje všem našim čtenářům, že i poslední dotisk knížky je v tuto chvíli již téměř rozebrán. K dispozici je jen několik jednotlivých kusů, které si můžete zakoupit v Městském informačním centru na nám. ČSA v Jaroměři nebo před každým představením Loutkového divadla Maminy.



"Byla řeka. A jmenovala se Labe. A tam, kde protékala městem Jaroměří, stál téměř před sto lety na jejím břehu zahradnický domek. V něm žili Tón, Tonča a Toníček.
Tón byl městským zahradníkem. Měl na starosti zahrady a parky, vysazoval stromy a keře, zaléval květiny, pečoval o trávníky i o parkové cestičky a v zimě sypal do krmítek ptáčkům. To všechno od pondělí do soboty. Ale jak přišla neděle, ať už v lednu, v květnu nebo v říjnu, vytáhl Tón zpod postele housle a vypravil se spolu s Toníčkem na most hrát lidem pro dobrý den."

Na první pohled by se mohlo zdát, že postavy v naší knížce jsou docela obyčejní lidé - městský zahradník, listonoš, správce plovárny - , ale pak je jednoho dne svede dohromady mapka k pokladu. A jak se začíná odvíjet podivuhodné pohádkové dobrodružství, ukazuje se, že spořádaný pan Pekeláč není jen listonoš, ale především čert, že svérázný správce Slunečních lázní, který se v mládí plavil na zaoceánské lodi, je pravý a nefalšovaný vodník, a že poklad, který je možná ukrytý v kašně na náměstí (ale to nevíme tak jistě), má mnoho společného s tajemným loupeživým rytířem z heřmanické tvrze.
Přidáme-li navíc k celému vyprávění ještě laskavého lampáře pana Blecháčka, moudrého učitele pana Boučka, tři jaroměřské kostelníčky a mluvící vránu Johanu a prozradíme-li, že náš příběh, odehrávající se v čase vánočním, tak někdy před sto lety, je sice zcela fiktivní, ale jaroměřská zákoutí, o kterých v něm píšeme jsou naopak zcela reálná, víte už o naší knížce vše, co je potřeba.
Teď stačí jen otočit stránku a vypravit se spolu s našimi hrdiny na kouzelnou cestu za pokladem.
Přejeme vám příjemnou zábavu.

Napsala Jana Dvořáčková.
Ilustrace Jiří Dvořáček.
Jazykový dohled Mgr. Eva Runštuková
Tisk David Paseka, Tiskárna - Paseka, Jaroměř
V roce 2011 vydalo Loutkové divadlo Maminy o.s., Jaroměř.

Křest...

Slavnostní křest knížky proběhl v pátek 14. ledna 2011, v den 90. výročí prvního loutkového představení v Jaroměři.

A co dostala knížka do vínku od svých kmotrů?

Nejprve od generace nejmladších loutkářů a zároveň dětí, kterým je knížka určena:
Milá Pohádko od řeky Labe, my ti přejeme, aby si tě děti oblíbily.
Aby si tě oblíbili i dospělí.
Aby tě nikdy nikdo neroztrhal.
Aby do tebe nikdo nečmáral.
Aby se z tebe děti dozvěděly něco zajímavého.
Aby se k tobě rádi vraceli.
Abys nebyla nikdy opuštěná.
Abys byla pro všechny něčím kouzelná.
Abys děti dlouho bavila.
Aby tě nikdo nezahodil.
Aby na tebe nikdo nezapomněl.
Ať se šíříš po celé zemi.
Ať máš stále místo v dětské knihovničce.
Ať stále zůstáváš v dětských srdcích.
Zkrátka: Ať tě mají všichni rádi!

A od generace takřka historické, která pamatuje nejen všechna místa a zákoutí Jaroměře,
o kterých se v knížce píše, ale také samotného zakladatele jaroměřského loutkářství
pana Rudolfa Boučka:
My ti přejeme, ať tě voda z řeky Labe neodplaví, ale naopak, ať připlaví další takové knížky!

Recenze...

Zdroj: Infoservis Města Jaroměře - únor 2011
Autor: PhDr. Jiří Uhlíř

VYŠLA LASKAVÁ POHÁDKA OD ŘEKY LABE JANY DVOŘÁČKOVÉ
V polovině ledna 2011 vydalo Loutkové divadlo Maminy, o.s., Jaroměř nákladem 160 výtisků sličnou 56stránkovou knížku POHÁDKA OD ŘEKY LABE s podtitulem Pohádkový příběh ze staré Jaroměře. Jana Dvořáčková je autorkou loutkových her Loutkového divadla Maminy. Brožuru čtyřmi kresbami ilustroval Jiří Dvořáček a kvalitně ji vytiskla tiskárna Paseka Jaroměř (odpovědný technický redaktor David Paseka).
Půvabná próza je vyprávěním o dobrodružném a tajemném hledání pokladu zlaťáků na stavbu Boučkova loutkového divadla v Jaroměři, od jehož založení letos v lednu uplynulo 90 let. Pohádkový děj obohacují příběhy rodiny dobrotivých čertů a čertíků Pekeláčových a poctivé vodnické rodiny Potůčků. Fabule pohádky je vsazena do starobylé Jaroměře, Šporkova Kuksu s Braunovými alegoriemi soch Ctností a Neřestí a Braunova Betléma v Žirči. Dobrodružné zápletky se odvíjejí ve 13 navazujících kapitolkách, do nichž je vpleten příběh hledání tajemného pokladu. Děj oživují kromě rodiny čertů a vodníků, postavy městského zahradníka Tóna, Mikuláše, Jakuba a Joasífka kostelníčků, pana učitele Boučka a mluvící vrány Johany.
Celá pohádka vyznívá laskavou ušlechtilostí, sousedskou pospolitostí, optimismem, úsilím vzájemně si pomáhat a mravním didaktickým posláním a poučením. Zajímavé jsou četné aluze (narážky) na jaroměřské reálie. Knížka je určena dětem, je napsána pěknou hovorovou češtinou a dobře se čte. Byla by vhodným dárkem za dobré vysvědčení. Knížka je k zakoupení v knihkupectví Mileny Hašové na velké podsíni, knihkupectví Ireny Weiszové v Jaroměři a v knihkupectví Petra Traxlera v Josefově a po představeních loutkového divadla Maminy.

Libo-li ukázku?

Kapitola 4
V pekle

Přesně v deset hodin večer se sešli před poštou. Tón, kostelníček Mikuláš a pan Pekeláč. A kocour Marcipán, kterého nesl pan Pekeláč v koši na zeleninu, aby ho nezábly packy. Přesto byl Marcipán dost nevrlý.
„Mějte rozum, pane Pekeláč,“ vrčel z koše na zeleninu. „Počasí, že by psa nevyhnal, a vy ženete mě, chudinku kočičku, až někam do horoucích pekel. Heleďte se, necháme to na jaro, co? Nebo na léto, co? Nebo aspoň na příští týden!“
Ale pan Pekeláč to nehodlal nechat ani na jaro, ani na léto, ani na jindy. Chtěl spolu s přáteli zajet do pekelné knihovny právě dnes a právě dnes si tam chtěl také vypůjčit atlas pekelných podzemních chodeb, aby našli cestu k pokladu ukrytému v kašně na náměstí.
A tak si Marcipán jen ještě jednou mrzutě odfrkl a potom mávl packou přes most.
„Tak jeďte tudy.“
Rozsvítili lucernu a vyrazili.
Lyže svištěly po čerstvém sněhu jako po másle, cesta jim rychle ubíhala, a tak brzy nechali za sebou nejen poštu a most, ale také městský pivovar, Polického továrnu, grandhotel Praha a studánku u svaté Anny. A potom mírné stoupání nahoru na Klouzkov a novou silnici na Dvůr Králové. A neuplynulo ještě ani půl hodiny, když Marcipán nakrčil čenich, nasál mrazivý vzduch a řekl:
„Tady to je.“
Byli u staré cihelny.
A díra do pekla zela v zemi jen na dva kroky od nich.
„Tak tedy vzhůru dolů,“ řekl pan Pekeláč a sám si začal sundávat lyže.
I Tón s kostelníčkem Mikulášem si sundali lyže a trochu se u toho chvěli, možná zimou, možná docela maličkými obavami, co bude dál. Ještě nikdy nebyli v pekle.

Do pekla sestupovali po 227 schodech. A čím byli níž, tím bylo větší teplo. Brzy si museli sundávat čepice a rozvazovat šály a rozepínat knoflíky na kabátě.
„Nádherný povětří!“ liboval si kocour Marcipán, který byl po cestě pěkně promrzlý.
Konečně se zastavili u pekelných vrat.
Za těmi vraty stála dřevěná kukaň a v ní seděl Anciáš – čert vrátný, chlupatý od hlavy k patě a s rolničkou v uchu.
„Heleme se, pan Pekeláč, brrr, to je ale vzácná návštěva! Jak se račte vynacházet tam nahoře, pane Pekeláč, brrr?“ volal ten čert vrátný a hrnul se z vrátnice, aby potřásl panu Pekeláčovi rukou.
Pan Pekeláč nedělal brrr ani budli budli ani blebleble, přece jen už žil mezi lidmi dlouhou dobu a některé pekelné zvyklosti se odnaučil.¨
„Ale to víte,“ odpověděl tedy prostě, „máme tam právě zimu, ale jinak si opravdu nemůžu stěžovat. Tohle, jestli dovolíte, jsou mí přátelé – pan Tón a pan Mikuláš. Rádi by si prohlédli naši pekelnou knihovnu. Objednali jsme si totiž telefonicky zapůjčení atlasu podzemních chodeb.“
„Ale ovšem, ovšem,“ zabrblal Anciáš, „jděte touhle chodbou až na konec, brrr, tam zahněte doprava a u těch velkých zelených vrat zatáhněte třikrát za kravský ocas, co visí na stěně. Otevře vám Hasiáš – čert knihovní, brrr, a ten už vám řekne, co a jak.“
Pan Pekeláč, Tón i kostelníček Mikuláš pěkně poděkovali, kocour Marcipán v nůši něco zavrněl a pak už šli až na konec chodby, tam zahnuli doprava a u těch velkých zelených vrat zatahali třikrát za kravský ocas.
„Beng – beng – beng,“ zazvonilo to silně a zelená vrata se otevřela.
Stál v nich čert Hasiáš v kostkovaném svátečním kabátě a velice se šklebil. Ale ne strašidelně, spíš přátelsky, protože to byl velmi přátelský a také velmi vzdělaný čert.
Zavedl pana Pekeláče, Tóna i kostelníčka Mikuláše do obrovitého sálu, který byl od podlahy po strop naplněný knihami, a ty knihy byly od první do poslední stránky naplněny samými moudrými věcmi, tak jak je lidé a jiné rozumné bytosti po věky věků do těch knih zaznamenávali.
Byly tu knihy vysoké i široké, tlusté i tenké, vázané v kůži i vlepované do papírových desek, se zlatou ořízkou i s překrásnými obrázky, knihy tajné i naučné a veršované a celé ohmatané a staré tisíc let a právě včera dopsané a kuchařské a cizojazyčné a pohádkové, zkrátka byly tu všechny knihy, které kdy kdo napsal. I atlas pekelných podzemních chodeb tu byl, v oddělení vlastivědném, na osmé polici odshora, ve třetí přihrádce zleva.
„Tak tady ho máte, blll,“ řekl čert Hasiáš a ukázal na něj chlupatým ukazovákem. „Račte se posadit tady vedle do pekelné čítárny, právě jsem tam zatopil v kamnech, a tak vám tam bude příjemně teploučko. A nemusíte spěchat, blll, jen si to pěkně prostudujte, abyste se dozvěděli všechno, co potřebujete vědět. A kdybyste dovolili, donesl bych vám sem krapet teplého mléka a také topinky s ďábelskou pomazánkou, aby vám tu jako bylo příjemně po všech stránkách, blll.“
Tak vidíte, takový to byl moudrý a laskavý čert, ten pan Hasiáš.
Pan Pekeláč s Tónem a kostelníčkem Mikulášem vzali ten atlas a posadili se do pekelné čítárny k těžkému dubovému stolu.
„Vidíte,“ řekl pan Pekeláč a ukázal na řádně roztopená kachlová kamna, „tudy právě posílají knihy tou pecní poštou, jak jsem vám o ní vyprávěl.“
Tón zatím listoval atlasem.
„Jaroměř, Jaroměř, Jaroměř...“ předříkával si, až došel na stranu 1486, a tam to bylo, pod názvem Chodby vyhloubené v podzemí Jaroměře, starobylého města českých královen.
„S dovolením...“ řekl kostelníček Mikuláš a nahlédl Tónovi přes rameno. „To je ale krásný název, takový vznešený. A podívejte se, je tu nějaký plánek.“
A opravdu tam byl plánek a v něm bylo zakresleno přesně 33 podzemních chodeb, a ta jedna končila právě a do puntíku pod kašnou na jaroměřském náměstí.
„A máme to!“ zaradoval se kostelníček Mikuláš. „Tudy se dostaneme na dno kašny a podíváme se, co tam je!“
Pan Pekeláč ale pozorně studoval nákres, ukazoval si prstem po mapce, vrtěl zamyšleně hlavou a nakonec řekl:
„Já vám povím, co tam je. Je tam voda. Úplně všude, v každičkém kousku podzemí, protože tady dole tím malinkatým písmem píšou, že všechny chodby byly přesně před dvěma sty lety z jakýchsi zvláštních důvodů zatopeny.“
„Tak,“ vzdychl Tón zklamaně, „a teď, babo, raď.“
A tu se pan Pekeláč zaculil pod hustý knír a pravil:
„Kdybyste netrval na té babě, pane Tón, věděl bych o někom, kdo by nám skrz tu vodu poradil.“ Ale víc neřekl, jen navrhl, aby důkladně obkreslili plánek na kus papíru.
Potom vypili po hrnku teplého mléka a snědli po dvou topinkách s ďábelskou pomazánkou, a když pečlivě obkreslili plánek a vrátili atlas zpátky do police, rozloučili se s knihovním čertem Hasiášem i s vrátným čertem Anciášem a vydali se na zpáteční cestu.

Noc pokročila. Na nebi se třpytily hvězdy a na zemi sníh. Kocour Marcipán si hověl v nůši, teplé mléko ho hřálo pod kožichem.
Když šťastně dorazili k poště, odbíjely hodiny na věži svatého Jakuba půlnoc.
„Nejvyšší čas na cestu do hajan,“ podotkl pan Pekeláč a povolil si řemínky od vázání. Potom oklepal z lyží sníh a řekl:
„Ale zítra, pánové, se přesně ve čtyři hodiny sejdeme pod zvonicí u Mikuláše a pojedeme do Slunečních lázní. Protože ve Slunečních lázních bydlí pan Hukvald Potůček a to je ta nejlepší osoba, která nám může poradit, co se vody týká, protože pan Hukvald Potůček, pánové, je pravý a nefalšovaný vodník.“
„Ó, vodník!“ řekli by jistě užasle kostelníčci Jakub a Josífek, kdyby tu byli. Ale protože tu nebyl ani jeden z nich, řekli si pan Pekeláč, Tón a kostelníček Mikuláš jen:
„Dobrou noc a na shledanou zítra.“
A pak šli domů a těšili se, jak se zítra zase sejdou a co je asi čeká nového ve Slunečních lázních u pana Hukvalda Potůčka.